Homeopatická věda

Někteří odpůrci homeopatie tvrdí, že homeopatie vědě odporuje. Homeopatie je však sama o sobě vědou již více než dvěstě let. Vědou, propojující vědní obory, které je na první pohled propojit nemožné, jako například chemii s psychologií. Homeopatie je tak pokračováním mechanistické vědy minulého století.

Nechci se zabývat tím, do jaké míry někteří vědci uznávají či neuznávají homeopatii (tím je zbytečné se zabývat) nebo jestli moderní věda potvrzuje aspekty homeopatie, ale chci mluvit o homeopatii samotné jakožto o vědě.

Jednou z hlavních pomůcek homeopatů je tzv. repertorium. Ke každému symptomu, ať už fyzickému nebo symptomu mysli jsou zde přiřazené léky, o kterých je známo, že daný symptom léčí. Určitou statistickou metodou je možné se díky repertoriu dobrat k léku vhodnému pro pacienta. Mohla by tedy homeopatie jako věda vystačit se statistikou? Někteří tak postupují a vystačí s tím, ale takové možnosti jsou velmi omezené.

Pro většinu "vědců" je statistika maximum poznání (otázka opakovatelnosti a ověřitelnosti vědeckých pokusů atd). Klasická medicína vychází ze statistiky jakožto jediné použitelné metody. Jde o vyšší matematiku. Nezabývá se již pouze stavy ano – ne, ale pracuje i s abstraktnějšími skutečnostmi, jakou je pravděpodobnost. Klasickou matematikou není možné popsat dráhu elektronu kolem jádra, ale lze to provést statisticky pomocí pravděpodobností výskytu. Homeopatie před sto lety byla velmi blízká statistickému uvažování. Tou dobou vznikala tlustá repertoria a dlouhou dobu u nich a tohoto typu náhledu setrvala.

Následný rozvoj homeopatie posledních desetiletí ale směřuje dál. Statistika se stává pomocnou vědou, která sama o sobě nestačí. Rozdíl mezi repertoriem a homeopatií je podobný rozdílu mezi snářem a analytickou psychologií. O co tedy jde? Homeopati se vyjadřují v tomto ohledu neurčitě, neboť tuto část je velmi obtížně definovat a v praxi také každý postupuje jinak. Je tedy homeopatie věda?

Homeopatie pracuje s objektivními skutečnostmi, takže to věda bezesporu je. Hledá však další souvislosti, které není jednoduché pochopit. Studium homeopatie není jako studium oborů při kterých se lidé učí, že ze skutečnosti A vyplývá B a jak tuto znalost adaptovat na skutečnost C. Homeopatie dneška dává do souvislostí znalosti z biologie, zoologie, chemie, elementární fyziky, analytické psychologie, antropologie, hudby, historie a nachází i důležité zdroje ve starých filosofických textech. Každému je jasné, že takovéto souvislosti není možné jednoduše popsat a vymykají se běžnému matematickému chápání.

A v tom vlastně tkví rozporuplný pohled na homeopatii. Homeopatii není možné jednoduše vysvětlit. Pokud je vědec schopný operovat ve své abstraktní mysli nanejvýš ve statistických pojmech a chce zjistit, jestli je homeopatie věda, pak během několika hodin musí dojít k přesvědčení, že homeopatie je nesmysl.

Studium homeopatie však přináší schopnost nadnést se nad běžnou logiku a operovat s velmi abstraktními skutečnostmi. Dalo by se říct, že homeopatie je vědou o analogiích. Ve skutečnosti se ale pomocí analogií ovlivňuje schopnost abstraktního přemýšlení. Není možné, aby učitel řekl studentovi „přemýšlej abstraktně“. K tomu nestačí naše slovní zásoba. Moderní, analitičtí lidé jsou schopni přemýšlet pouze logicky. Osvojení si abstraktního přemýšlení je dlouhý proces, ale natolik úchvatný, že skutečný vědec nikdy nelituje, že se na tuto cestu vydal.

Pro studenta homeopatie se tak léčebné užití stává pouze jednou konkrétní aplikací homeopatické vědy. Hlavním přínosem se ale stává změna ve způsobu uvažování - vědecké poznání. Věda konvenční se ve svém vývoji rozdělila na tak malé a titěrné specializované obory, že použití termínu věda je do jisté míry problematické. Vědec je natolik odtržen od jiných skutečností, že jeho práce má sice konkrétní technologické využití, ale o vědě jakožto vědění nebo poznání nelze mluvit.

Problém klasické vědy tkví v tom, že je příliš analytická. Analýza sama o sobě ale stojí v půli cesty k vědě. Aby došlo nejen ke kvantitativnímu, ale i ke kvalitativnímu pokroku, je nutná syntéza. Tu současná klasická věda jako celek nenabízí. Věda se perfekcionalizuje v maličkostech a přináší užitečné technické vymoženosti, ale jako celek je němá. Nutnost syntézy je zcela přirozená, ale ze samotné klasické vědy nepřichází a ani přijít nemůže. Proto také klasičtí vědci tak silně bojují proti homeopatii, protože v ní cítí něco, co je jejich překonáním.

Homeopatie tak není jen fenomén stojící na okraji medicíny nebo medicína alternativní. Homeopatie je přirozeným pokračováním vědy posledních několika stovek let. Tento proces je patrný na rozšíření homeopatie v posledních letech.

Analytické dvacáté století nám přineslo vědeckotechnický pokrok, i se všemi svými negativními jevy - holokaustem, atomovou bombu, genetickými zrůdami. Lidský rozum se chtěl emancipovat a přitom byl schopen jít za svým cílem až do krajnosti tak, jak to popsal již Karel Čapek či George Orwell. Moderní věda je jako dítě, které se učí poznávat věci kolem sebe i za cenu, že se občas spálí. Ale tento vývoj byl nevyhnutelný a přinesl sebou velký posun v lidském chápání.

Nyní však žijeme v postmoderní době a věda narazila na své vlastní hranice. Lidský rozum načerpal znalosti, ale teď touží po dospívání. Proto je homeopatická věda vědou budoucnosti. Vědou 21. století.